Všechny vůně Indie

23. 6. 2018 - 22. 7. 2018
Jít na informace o zemi

Tento rok jsme znovu zavítali do Asie. Tentokrát jsme se vydali trochu severněji od naší loňské návštěvy, a to do země tisíce vůní, do druhé nejlidnatější země na světě, do země, jež je kolébkou hinduismu – do Indie. Opět jsme si sbalili naše věci do dvou velkých báglů (nově koupených) a mohli vyrazit na další měsíční asijské dobrodružství. Časový posun o + 3 a půl hodiny (oproti českému letnímu času) pro nás nebyl již žádnou novinkou.

Na nápad letět do Indie jsme přišli až na poslední chvíli. Sice je to naprosto nevhodná destinace na léto, protože nás údajně měly čekat 50° vedra a monzunové deště, ale nevadilo nám to, věděli jsme, že to nějak zvládneme :-D! Ukončil jsem školu o týden dříve a 23. června jsme již stáli v Praze na letišti a čekali na náš let do Indie – tedy přesněji do Itálie, odkud jsme nadále pokračovali do SAE, a pak do Indie. Celá tato „sranda“ nám zabrala přes 27 hodin :-).

Po dvouhodinovém letu jsme dorazili do Říma. Na nic jsme nečekali, ihned jsme opustili letiště a využili všechen volný čas (8 hodin) k prohlídce tohoto nádherného města. První památkou, kterou jsme navštívili, bylo Koloseum. Wow! Na obrázku už jsem jej viděl, ale zdaleka jsem netušil, že je tak obrovské! Ne nadarmo patří mezi sedm nových divů světa. Prošli jsme si jej celé dokola a vyfotili se ze všech možných stran. Nevynechali jsme ani Konstantinův vítězný oblouk, který leží v jeho blízkosti, či kostel Santa Francesca Romana, který nás překvapil svou nádhernou výzdobou a bohatými freskami. Od něj jsme se přesunuli zpátky ke Koloseu. Zde jsme si prošli jeho okolí, kde bylo plno různých živých soch, umělců, kteří na papír sprejovali různé památky Říma, nebo jsme dokonce viděli i Džina, který doopravdy vypadal, jako kdyby levitoval ve vzduchu. Pokračovali jsme dál rovně, až jsme došli k památníku Viktora Emanuela II. Nádhera! Byl celý bílý a obrovský a uvnitř se dokonce nacházelo i muzeum. Během toho, co jsme si procházeli Řím a jeho historické památky, se už pomalu schylovalo k večeru, proto jsme se začali vracet na letiště, odkud nás čekal let dále do SAE.

V pro nás již známém Abu Dhabi nás čekalo další osmihodinové čekání. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme navštívit mešitu šejka Zayeda. Sice jsme zde už byli, ale mešita byla tak krásná a obrovská, že jsme ji museli vidět podruhé. Nejdříve byly trochu zmatky, protože jsme nevěděli, jak se k mešitě dostat, abychom nemuseli chodit z velké dálky. Hlavní autobus, který jezdívá kolem těch nejznámějších památek, zrovna dnes nebyl k dispozici, takže jsme si museli najít jiný. Nastoupili jsme tedy do nějakého autobusu na doporučení místních, ten nás však zavezl asi 2 km od mešity. Venku bylo zrovna 37° C ve stínu a nám nezbývalo nic jiného, než to dojít pěšky. Alespoň se připravíme na Indii, kde nás čekají vedra mnohem větší :-). Mešita nás opět okouzlila svou velikostí, bělostí a krásou! Mamka se, stejně jako před pěti let, převlékla do tradičního arabského oděvu a mohli jsme vyrazit. Do mešity jsme přišli jako první, proto jsme ji měli celou pro sebe. Prošli jsme ji jak zvenku, tak i zevnitř. Wow! Po pěti letech jsem ji uviděl znovu a pořád mě tak fascinuje. Asi po hodině prohlížení jsme mešitu opustili a vydali se zpátky ke 2 km vzdálené zastávce. Cestou jsme se rozhlíželi a hledali jakoukoli zastávku, jen abychom nemuseli šlapat ty dva kilometry, ale neúspěšně. Z žádné bohužel nejel autobus až na letiště. Všechny zastávky jsou v Emirátech klimatizované, tak jsme se sem tam v nějaké na okamžik zastavili, abychom se zchladili.

Další den večer jsme konečně doletěli do Indie do Dillí. Indie se dělí na celkem 29 států, z čehož Dillí tvoří samostatný stát. Předpokládali jsme, že letiště bude vypadat podobně jako na Srí Lance. Už jsme čekali na ty vystavěné pračky a televizory, ale mýlili jsme se. Letiště bylo luxusní, velké a ihned jsme se v něm zorientovali. Našli jsme naše bágly, které let přežily bez sebemenšího poškození, rozměnili první dolary a mohli se vydat poznávat krásy Indie. Opustili jsme letiště a ovanul nás krásný 50° vánek. No jo, málem jsme na to zapomněli :-D. Luxusním klimatizovaným metrem jsme se dostali do naší požadované části Dillí. Před stanicí už stálo spoustu tuk-tukářů čekajících na turisty. Jednoho jsme si vybrali. Ještě před tím, než jsme nastoupili, se nás zeptal, jestli jsme v Indii poprvé. Odpověděli jsme, že ano a to byla chyba! Ihned si někam zavolal a domluvil se na plánu, jak nás pěkně oškubat. Náš hotel byl hned za stanicí (což jsme samozřejmě netušili), ale tuk-tukář nás zavezl někam daleko. Dojeli jsme až k nějakému policistovi. Samozřejmě jsme si jen mysleli, že je to policajt, ve skutečnosti to byl jeho komplic, s nímž se domluvil. Ten nám řekl, že v Dillí je nějaký problém s muslimy a že si musíme vyřídit povolení pro vstup do této zóny. Přišlo nám to zvláštní, ale neměli jsme ještě žádné zkušenosti s podvodníky v Indii, takže jsme kývli. Jeli jsme teda dalších x kilometrů a dojeli do nějaké turistické kanceláře. Zde na nás už čekal nějaký další chlap, který nám řekl, že v Dillí je momentálně problém a snažil se nám vnutit svůj plán, podle kterého se máme řídit a hned odjet do Agry. Chtěl po nás 50 000 rupií, což je v přepočtu cca 17 000 Kč. S tím jsme samozřejmě nesouhlasili. Na dotaz, co s nimi plánuje udělat, odpověděl, že nám za ně koupí všechny hotely, jízdenky a ostatní věci, které potřebujeme. Jízdenky nám prý přiveze jeho kámoš další den. Po tomto jsme mu nevěřili už ani nos mezi očima. Jen by sebral naše peníze! Mamka mu řekla, že máme v hotelu rezervaci. On však zavolal na nějaké číslo, kde měl dalšího komplice, a ten nám řekl, že naše rezervace byla zrušena. Neznal ani naše jména, ani číslo rezervace. Jen na nás vyhrkl tuto informaci. Řekli jsme mu, že nedostane ani rupii. A tak se konečně naštval a vyhodil nás. Což byla pro nás úleva a vysvobození. Tuk-tukář nás zavezl do nějaké čtvrti a tam nás nechal. Oba byli naštvaní, že jsme jim nenaletěli a nepodařilo se jim na nás vydělat. Byla půlnoc a my jsme absolutně nevěděli, kde se nacházíme. Našim jediným cílem bylo najít si nějaký hotel a vyspat se do rána. Naštěstí se nás ujal nějaký hodný Ind a ten nás zavedl do nejbližšího hotelu.

Pohled na naši uličku - Main Bazar Road, Dillí / Indie

Další den jsme šli zjišťovat, kde to přesně jsme. Venku nás přivítalo slunečno a nádherných 44° C :-D. Nejprve jsme si vyhledali nějaký lepší hotel, ve kterém bychom zůstali až do konce pobytu v Dillí. Našli jsme jeden za 1300 rupií pro dvě osoby (cca 430 Kč). Možná se vám zdá levný, ale byl to ten nejdražší hotel, co jsme v Indii měli. Samozřejmě jsme se na recepci hotelu dozvěděli, že s muslimy není žádný problém a žádná zóna nebyla uzavřena. Oznámili nám, že to byli na sto procent podvodníci. Alespoň jsme se pro příště poučili. Také jsme kontaktovali náš původní zarezervovaný hotel a tam samozřejmě o žádném zrušení rezervace nevěděli. Po ubytování jsme se rozhodli, že naší destinaci nebudeme měnit, protože ulička, do které nás tuk-tukář minulou noc zavezl, byla živá a plná stánků. Také byla plná odpadků a na některých místech dosti zapáchala, ale to je Indie, to je věc, na kterou jsme se nejvíce těšili :-D. Dále jsme měli v plánu koupit si indickou SIM kartu, abychom mohli volat na indická čísla, což se nám později hodně hodilo, a hlavně, abychom měli non stop přístup k internetu. Prošli jsme tři stánky a až v tom posledním se nám ji konečně podařilo najít. Za 500 rupií (165 Kč) neomezené volání a neomezený internet na 30 dní. No, nekup to :-).

Poté, co jsme si vše zařídili a objasnili, jsme se konečně vydali na památky. Vzali jsme si tuk-tuka a nechali se zavézt k mešitě Jama Masjid, která je největší mešitou v Indii. Bohužel nás opět nepotkalo štěstí a dozvěděli jsme se, že v tuto hodinu je mešita veřejnosti nedostupná, neboť zrovna začínala modlitba. Možná, že to ani nebyla zas až tak špatná zpráva, protože naproti mešity se nacházel Bazar Matia Mahal. Přejít ulici bylo dosti obtížné. Museli jsme se proplést mezi tisíci aut, tuk-tuků a motorek, a to vše za doprovodu neustálého troubení. Pro Indy to nebyl žádný problém, ale pro nás to byl ze začátku celkem oříšek. Na druhé straně už na nás čekalo tisíce stánků a nových indických chutí, které jsme chtěli ochutnat. Začali jsme výborným nápojem z vymačkaného čerstvého ovoce, které svým tvarem připomínalo limetku. Mňam! Bylo to výborné, nedokážu popsat tu chuť, ale lepší nápoj jsem už dlouho nepil. Sotva jsme udělali pár kroků, neodolali jsme a ochutnali jsme další nápoj. Tentokrát to bylo mangové lassi. Lassi je něco jako indický milkshake. Opět lahoda! V Dillí jsme si dopřávali ty nejlepší nápoje z celé Indie. V jiných městech nám do pití dávali sůl a jiné tajné ingredience, ze kterých nám bylo později špatně. Kdybychom to věděli předem, vypili bychom toho v Dillí mnohem více :-). Abychom nějak zabili čas do otevření mešity, rozhodli jsme se, že nakoupíme pohlednice a pošleme je našim známým. Vzali jsme si cyklorikšu a nechali se odvést do nějakého obchodu s pohledy. Netušili jsme, jak je bude v Indii těžké najít. Byli jsme na dvou poštách a v několika obchodech a nikde se pohledy neprodávaly. Vzdali jsme to a nechali si hledání na jiný den. Mezi tím se otevřela mešita. Před vstupem jsme si, podle očekávání, museli sundat boty. Ale země byla od slunce tak rozpálená, že jsme museli při chůzi z jedné strany mešity na druhou neustále poskakovat a přebíhat, abychom si nespálili chodidla. Vypadalo to, že místní jsou ohnivzdorní. Nechápu, jak to mohli v klidu vydržet. Dokonce zde měli i službu, která chodila lidem polévat nohy studenou vodou. Byli jsme v řadě vždycky jako první :-). Taky se nám tady stala jedna věc, která nás potom potkávala po celou Indii – a to žádost o selfie. Není se čemu divit, tak jako my si fotíme je, oni si rádi fotí nás. Ale zatímco my jsme na ně sami, jich jsou statisíce. Takže jsme později na každém rohu slýchávali „selfie please“. Mešita byla nádherná a po prohlídce jsme pokračovali dál, k další indické památce – India Gate. Vypadá podobně jako Vítězný oblouk v Paříži. Možná z toho důvodu, že je to památník vojáků, kteří zemřeli ve Francii v první světové válce. Potkali jsme zde jednoho tuk-tukáře, jehož cena se nám zamlouvala, proto jsme si pronajali jeho služby na celý zbytek dne.

Od India Gate jsme se nechali dopravit ke chrámu ISKCON. Stál před ním stánek na nápoj z cukrové třtiny. Od různých cestovatelů jsme slyšeli, jak je výborný a že jej musíme ochutnat. Koupili jsme si jej tedy a s velkým očekáváním se napili. Jakmile však nápoj prošel naším krkem, úsměvy nám spadly dolů. Každý má jiné chutě, ale nic horšího jsme vážně ještě nepili. Přirovnal bych jej k chuti zkažených vajíček. Mamka podotkla, že jí vůní připomíná močovinu :-). Dnes, když píšu tento článek, si uvědomuju, že tu odpornou chuť mohla zapříčinit nějaká ze složek, kterou si Indové do pití přidávají, protože jsem ji později cítil skoro všude. A to dokonce i v Indických bonbónech! Lituji, že jsme nápoj z cukrové třtiny nezkusili ještě na jiném místě, protože jsem se na něj hodně těšil :-). Naštěstí byl chrám ISKCON tak nádherný, že nám vyčistil myšlenky od té odporné chuti. Uvnitř zrovna probíhal nějaký hinduistický obřad. Místní hráli na bubny, na zvonky a u toho zpívali. Dokonce nás přizvali, ať se přidáme. Nádherná podívaná! Navíc byl chrám krásný nejen zvenčí, ale i uvnitř, což v Indii není pravidlem. Protože se už blížil večer, nechali jsme se odvést na hotel. Tuk-tukář Segal, jak se řidič jmenoval, byl příjemný, levný, a proto jsme se rozhodli, že si vyměníme čísla a zamluvíme si jej i na další den. Ještě, že jsme koupili tu SIMku! Večer jsem si ještě na uličce před naším hotelem dal na večeři typické indické jídlo. Do talíře, který byl rozdělen na tři části, jsem dostal rýži, placku chapati a nějakou pikantní omáčku s kuřetem. Protože se v Indii jí rukama, nezbývalo mi nic jiného, než se to naučit také. Mňam! Vypadá to, že indické jídlo si oblíbím! Sice bylo vše pikantní, ale mně to vůbec nevadilo, protože mám ostrá jídla rád. Problém to byl spíš pro mamku, která se moc nenajedla a držela protestní hladovku :-). Tehdy jsem ještě nevěděl, jaké mám štěstí, že jím kuře. Kvůli náboženství se zde místní nedotýkají zvířat, neboť věří, že to mohou být jejich předci, již se propadli do nejnižší kasty. Není zde proto skoro nikdo, kdo by maso zpracoval, takže zde žijí převážně vegetariáni.

Džinisticko-h​induistický chrám Laxminarayan, Dillí / Indie

Následující den jsme podle plánu zavolali našemu tuk-tukáři a domluvili se na rozumné ceně. Za pouhých 700 rupií (cca 230 Kč) nás Segal povozil po celém Dillí. Začali jsme obří pevností Red Ford, která je pojmenovaná podle červeného pískovce, z něhož je postavena. Dokonce je zařazena na seznamu UNESCO. Sotva jsme prošli vstupem, už na nás ze všech stran volali „selfie please“! Jakmile Indové viděli, že se s někým fotíme, začali se k nám přidávat, až nás nakonec na jednom selfie bylo kolem padesáti! Šílené :-D! Prohlédli jsme si pevnost, rozdali přes 50 selfíček a mohli jsme pokračovat dále k hinduistickému chrámu Akshardham. Byl nádherný s rozlehlou zahradou, ale bohužel nás nepustili dovnitř s foťákem, takže máme fotku pouze z mostu. Naší další zastávkou byla pevnost Purana Qila, což je jedna z nejstarších pevností v Indii. Pevnost připomínala velký park, který je obehnán hradbami. Na každé světové straně byla brána a uvnitř parku se také nacházelo pár menších mešit. Strávili jsme zde nějakou tu hodinku. Dokonce jsme zde viděli i velké množství veverek indických. Odtud naše kroky vedly k obřímu komplexu Humajúnovy hrobky. Tento komplex je opět zapsán v seznamu UNESCO. Na jeho motiv byla postavena světoznámá památka Taj Mahal. Než jsme došli do samotné hrobky, museli jsme projít celým komplexem přes několik bran. Wow! Byla to nádhera! Nacházely se zde desítky chrámů a každý byl něčím odlišný.

Další zastávkou, kam nás Segal zavezl, byla hrobka Safdar Jung. Nádhera! Ne nadarmo se jí říká malý Taj Mahal. Svým vzhledem se mu velmi nápadně podobala. Po prohlídce nám už celkem vyhládlo, proto jsme požádali Segala, aby nás vzal do nějaké indické restaurace. Zastavil u malého krámku a doporučil nám samosu, což je trojúhelníková listová kapsička s vegetariánskou náplní, která se skládá především z vařených brambor, hrachu a chilli papriček. Něco podobného jsme už ochutnali i na Srí Lance a bylo to výborné! Chutnalo to dokonce i mamce, která ostrá jídla nemusí. Po malém občerstvení jsme pokračovali k džinisticko-hinduistickému chrámu Laxminarayan. Cestou ještě Segal zastavil u parlamentu a sídla prezidenta. Udělali jsme pár fotek a přesunuli se ke chrámu. Zvenku byl bohatě zdoben a celý zbarven do odstínů červené a žluté. První věc, která nás zarazila, byla ta, že na něm byly nakresleny hákové kříže. Později jsme si jich všímali na skoro každém hinduistickém chrámu. Trochu jsme pogooglili a zjistili jsme, že je to tzv. svastika – kříž se zlomenými rameny. V náboženství, zejména v hinduismu, má poměrně složitý význam. V tantře (indický styl medicíny a rituálů) se svastika s rameny zlomenými po směru hodinových ručiček používala jako symbol mužského principu, zatímco svastika s rameny zlomenými proti směru hodinových ručiček symbolizovala ženský princip. Další význam svastiky mohl být náboženský nebo jen čistě dekorativní. Svastika se poté stala symbolem nacismu, proto ji spousta zemí přestala používat. Na indických starých chrámech je však stále vyobrazena a je znakem džinismu (náboženství). Už se pomalu schylovalo k večeru a my se rozhodli, že se necháme zavézt zpátky k hotelu a projdeme si uličky, popř. ochutnáme nějaké indické specialitky. Segal nás ještě vzal do jakéhosi obchodu, aby z toho měl provizi, s čímž jsme neměli absolutně žádný problém. A ještě, že nás tam vzal! Byl to první obchod v Dillí, ve kterém jsme viděli pohledy. Sice se neprodávaly po kusech, ale po celých svazcích, to nám však vůbec nevadilo, protože jsme jich stejně potřebovali alespoň 20. Cestou do hotelu jsme viděli něco, co jsme vážně v Indii nečekali. Nechtělo se nám věřit svým očím! Před námi jelo auto značky Škoda! S tím, že zde najdeme Baťu, jsme už po našich zkušenostech počítali, ale česká Škodovka pro nás byla překvapením :-D.

Večer jsme si ještě procházeli uličky v naší čtvrti. Dali jsme si zde výborný shake z granátového jablka, limetky a ananasu. Mňam! Jen při vzpomínce na něj se mi sbíhají sliny na jazyku. Kromě toho, jsme si ještě popovídali s naším hotelovým manažerem, který nám vysvětlil, jak v Indii funguje princip nakupování jízdenek na vlak a také nám řekl spoustu užitečných informací. Odkoukali jsme od něj velmi užitečnou stránku na vlakové spoje v Indii, která se nám nesmírně hodila. Také jsme se dozvěděli o tom, že na jihu Indie momentálně řádí monzunové deště. Do Indie jsme totiž jeli mimo turistickou sezónu a na toto nás varovalo již více místních. Rozhodli jsme se tedy, že změníme náš plán a s lítostí vynecháme celý jih. Nakonec jsme se našeho plánu vůbec nedrželi a jeli jsme podle svého. A ještě, že tak, jinak bychom museli neustále spěchat. Když se nám někde líbilo víc, zůstali jsme zde déle a naopak. Jih jsme si vynahradili jinými městy, jež jsme vůbec neměli v plánu navštívit.

Další den brzy ráno zašla mamka rychle koupit poslední dva lístky do Amritsaru do rezervační kanceláře na vlakovém nádraží. Předcházelo tomu ovšem složité vyplňování formuláře, na které jsme si ale velmi rychle zvykli. Zjistila také, že z Amritsaru zpět je již vše vyprodáno, proto musela koupit tzv. TATCAL jízdenky, což je speciální lístek za příplatek (něco jako místo na poslední chvíli, které mají v záloze). Mamka pro jistotu rovnou koupila lístky do naší další destinace – do Agry, jež se nachází ve státě Uttar Pradesh. Avšak z Amritsaru už byl obsazený i TATCAL, musela tedy koupit lístky nejprve zpátky do Dillí a poté z Dillí do Agry.

Protože do odpoledního odjezdu do Amritsaru zbývalo dost času, pustili jsme se do psaní pohlednic. Napsali jsme jich celkem 17 (a později ještě dokupovali jeden další). Ovšem odeslání pohledů do zahraničí je v Indii asi stejně složité jako jejich shánění. Na první poště nám pohledy nechtěli odeslat, protože neměli mezinárodní známky. Poslali nás na hlavní poštu. Na hlavní poště nám nechtěli dát razítko, protože tato razítka údajně platí jen na pohledy adresované do Indie. Jediné, co se nám podařilo sehnat, byly mezinárodní známky. Nakonec se nás ujal nějaký Ind a ten nás vedl přes místnosti, kam byl povolen vstup pouze zaměstnancům. Došli jsme až do kanceláře, kde naše pohledy konečně dostaly razítka a mohly být odeslány. Proces to byl složitý, ale indická pošta byla rychlá (ne tak, jako srílanská :-)) a už po pár dnech se nám ozývali známí, že pohledy dostali. Teda až na dva adresované do Ameriky, které ještě dodnes bloudí světem :-D.

Odpoledne v 16:30 jsme vyrazili vlakem na sever do státu Panjab do Amritsaru, který leží 25 km od hranic s Pákistánem. Každý den při západu slunce se na nich koná ceremonie uzavírání hranic. Bohužel jsme si tuto akci museli nechat ujít, protože bychom se neměli z Amritsaru jak dostat zpět, neboť, jak jsem již psal výše, jízdenky na vlak byly na následujících 5 dní vyprodány. Vlak, kterým jsme jeli, byl samozřejmě III. třídy, ale s klimatizací, která byla natolik účinná, že jsme málem umrzli. V ceně bylo dokonce i občerstvení! Ani jsem nestíhal počítat, kolik chodů jídla jsme při této cestě dostali. Pozdě večer jsme dorazili na požadované místo. Před nádražím, podle očekávání, stály stovky tuk-tukářů čekající na turisty. Jednoho jsme si vybrali a nechali se zavézt do libovolného levného hotelu. Přijal nás syn majitele – Varun –, který byl příjemný, a jsme s ním dodnes v kontaktu. Venku už byla tma. Vše bylo nasvícené a my se rozhodli, že hlavní dominantu Amritsaru – Golden Temple –, navštívíme ještě dnes, abychom si jej vychutnali za nočního světla. Je totiž otevřen 24 hodin denně a vstup do něj je samozřejmě zdarma. Tuk-tukář, jenž nás sem zavezl a tvrdil nám, že je bratrem majitele, i když – jak jsme se později dozvěděli – v Indii je bratrem či bratrancem každý (dokonce jsem se stal i já bráchou Varuna :-D), nám dal své telefonní číslo, abychom jej mohli kontaktovat, až prohlídku dokončíme, aby nás hodil zpět do hotelu.

Cestou nás stihl liják, ale po 10 minutách bylo zase sucho. Chrám byl hodně posvátný, takže jsme museli dodržet všechna pravidla – sundat si boty, omýt si nohy v posvátné vodě a nasadit si pokrývku hlavy. Zvenku areál vypadal nádherně, ale co teprve zevnitř… Wow! Nádhera! Samozřejmě se to neobešlo bez selfíček, ale na to jsme si už zvykli :-). Dokonce zde nabízeli i občerstvení zdarma, ale nic jsme si nedali, protože jsme byli nacpaní z vlaku. Nádherné ukončení dne! Po navrácení do hotelu si nás ještě Varun zavolal a oznámil nám, že nás zde ubytovává nelegálně, protože nemá povolení ubytovávat zahraniční turisty. Naštěstí po nás jen chtěl, abychom nikomu neříkali, že se zde nacházíme, jinak je prý vše v pořádku.

Golden Temple za dne, Amritsar / Indie

Další den ráno jsme se probudili s bolestí břicha. Každou chvíli jsme běhali na záchod a měli průjem. Poslední jídlo, co si pamatuji, byla nějaká omáčka s tofu. Pokaždé, když si na ni vzpomenu, je mi špatně, a to i dnes, když jsem už vyléčený. Od Indie jsem začal nenávidět tofu a už jej nikdy nechci :-D!

Sotva jsme vyšli ven z pokoje, už na nás čekali hosté z toho vedlejšího a půl Varunovy rodiny s mobily v ruce. Uhádnete, co po nás chtěli? Ano, správně, bylo to selfie :-D. Navzájem se vystřídali a každý si udělal několik fotek na svůj mobil. Trvalo to asi půl hodiny, ale my jsme naštěstí nikam nespěchali :-). Dnes jsme měli v plánu navštívit Golden Temple ještě jednou, a to za denního světla. Cestou jsme narazili na McDonald‘s. Super! Že bychom si konečně dali maso? Bohužel ne. Celé menu bylo pouze vegetariánské. Ale nevadí, alespoň si dáme hamburger se smaženým sýrem. Bohužel se nám vrátily bolesti břicha a chtělo se nám zvracet. Jídlo jsme nedojedli a rychle jsme se šli nadechnout ven na čerstvý vzduch. Nejdříve jsme si mysleli, že jsme chytli cestovatelský průjem (který jsem měl naposledy v Turecku), ale později jsme se dozvěděli, že nikdy nemáme jíst jídlo na ulici, ale máme chodit do restaurací. Naše evropské žaludky na to nejsou údajně zvyklé. Venku se náš stav zlepšil a my si užili prohlídku Golden Templu i za denního světla.

Je to jediný chrám, který není hinduistický, ale sikhský. Bylo zde spoustu Sikhů, které jsme poznali podle turbanu na hlavě. Někteří se chodili i koupat do jezera, jež leží uvnitř chrámu, a pro Sikhy je silně posvátné. My jsme si sedli na břeh a pozorovali je při koupání, modlení a jejich běžném životě. Relaxovali jsme takhle asi půl hodiny a v tom si nás najednou všimli ostatní a začalo rozdávání selfíček. Cítili jsme se jako hollywoodské hvězdy :-D. Mamka se zalíbila jedné asi 20členné rodince, ale protože už focení trvalo dlouho, musela se nějak nenápadně vymotat a utéct. Po prohlídce chrámu jsme si ještě prošli okolní stánky a nakoupili nějaké suvenýry. A tak mou cestovatelskou sbírku zdobí maličká stříbrná sikhská dýka. Poté jsme se již vrátili do hotelu. Varun nám dovolil zde zůstat i přes to, že check-out byl do 12hodin. Pokecali jsme spolu a s celou jeho rodinou jsme se rozloučili.

Cesta do Dillí byla hrozná. Bylo nám špatně, lítali jsme pořád na záchod (ještě, že jej ve vlaku měli) a já měl k tomu všemu ještě zimnici. Také mě stále bolelo břicho a měl jsem v něm křeče. Bylo nám jasné, že jestli to takhle bude pokračovat i následující den, prohlídku Agry si vůbec neužijeme. Rozhodli jsme se tedy, že první den v Agře budeme pouze odpočívat a na oplátku zde zůstaneme o den déle. Do Dillí jsme přijeli někdy po 23. hodině. Do odjezdu vlaku do Agry nám zbývalo 6 hodin. Zašli jsme tedy do našeho známého hotelu, kde jsme si alespoň trošku odpočinuli. Další den brzy ráno jsme už stáli na vlakové stanici a vyhlíželi náš vlak. Tentokrát jsme se jídla, které jsme dostali, ani nedotkli, protože se nám jen při myšlence na něj udělalo zle.

Člověk by řekl, že v Agře – v turistickém městě se světoznámou hrobkou Taj Mahal – bude čisto a uklizeno, tak jako nikde. To jsme se ale hrubě mýlili :-D. Při pohledu z okna jsme viděli místní, jak u kolejnice vykonávají potřebu. Sotva jsme opustili vlak, ucítili jsme ten zápach a museli si dát pozor, abychom nešlápli do kravského výkalu, kterých bylo venku celkem hodně. Venku už se na nás hrnuli tuk-tukáři, avšak od těch předchozích, co jsme zatím viděli, se tito něčím lišili. A to tím, že všichni byli licencovaní. Patřili pod nějakou tuk-tukářkou firmu a museli dodržovat její pravidla. Jednoho jsme si tedy vybrali a nechali se zavézt do libovolného levného hotelu. Celý den jsme strávili na pokoji, jen jsme občas zašli ven nakoupit něco k pití či k jídlu.

Další den jsme vstali brzy ráno, protože jsme byli natěšení na prohlídku Taj Mahalu. Mamce se po včerejšku udělalo mnohem lépe, mě bolesti přetrvávaly, ale cítil jsem se také lépe než včera. Než jsme se dostali k samotnému Taj Mahalu, museli jsme projít parkem, jenž byl plný makaků. Před touto ohromnou stavbou jsme ještě museli projít kontrolou zavazadel. Udělali jsme vše potřebné a konečně viděli hrobku na vlastní oči. Wow! Byl to nepopsatelný zážitek! Přesně jako z obrázku. Uprostřed řeka, kolem stromky a přesně ve středu mohutná bílá stavba, která se díky své kráse stala symbolem Indie :-*! Nejen, že je zařazena na seznamu UNESCO, ale patří také mezi sedm nových divů světa. Historie Taj Mahalu se váže k vladaři Šáhdžahána, který po smrti své milované ženy vyhlásil dvouletý státní smutek, a slíbil, že postaví hrobku hodnou její památky. Povolal architekty ze všech koutů světa (a to dokonce i z Francie a Benátek) a nechal postavit tuto stavbu. Pracovalo na ni 20 tisíc dělníků a stavěla se 22 let. Na Taj Mahalu jsou dokonce vyobrazeny květinové motivy, které se za sebou opakují s geometrickou přesností po tisíce krát. Asi 30 minut jsme se jím kochali z dálky a poté jsme se posunuli dál a prohlédli si jej i zevnitř. Pohled na něj se mi vryl hluboko do paměti a nikdy na to nezapomenu.

Po prohlídce jsme šli na chvilku do hotelu a cestou koupili tuny pití, protože ten den bylo v Agře hrozné vedro. Také jsme se nasnídali v hotelové mezinárodní restauraci. Koutkem oka jsme nahlédli i do kuchyně a musím říct, že byla čistá a moderní, proto jsme se nebáli zde cokoli sníst. Po krátkém odpočinku jsme si pronajali tuk-tuk a vydali se na prohlídku města. Začali jsme Akbarovou hrobkou. Bylo zde i mnoho průvodců, kteří nám řekli spoustu o její historii. Samozřejmě za to od nás chtěli peníze. Jeden nám řekl, že máme na hrobku položit nějakou bankovku jako projev úcty. Učinili jsme tak tedy a sotva jsme se otočili, Ind začal peníze z hrobky vysbírávat :-D. Dále naše kroky vedly k domu Sikhů Gurudwara Guru Ka Taal. Byla to nádherná bílá stavba. Od ní jsme se nechali zavézt k mauzoleu I'timād-ud-Daulah. Stejně jako o komplexu Humajúnovy hrobky, se i o něm říká, že na jeho motiv byl postaven Taj Mahal. Ale kdo ví, kde je pravda, protože skoro každé město v Indii se chlubí svým „malým Taj Mahalem“ :-). Poslední památkou, již jsme navštívili, byla pevnost Agra. Vypadala velmi podobně jako Červená pevnost v Dillí, a to z toho důvodu, že je také postavena z červeného pískovce. Po dni plném zážitků jsme ještě šli do agentury koupit předem lístky na vlak, abychom se vyhnuli složitému papírování.

Nádherný Taj Mahal v celé své kráse, Agra / Indie

Následující den odpoledne jsme vlakem odjeli do Jaipuru ve státě Rajasthan. Přijeli jsme večer a stihli se pouze ubytovat a navečeřet. Při ubytovávání, když jsme předkládali cestovní pasy, si recepční místo indických víz omylem naskenoval vstupní razítko ze Spojených arabských emirátů. Líbil se mu na něm arabský šejk a spletl si jej s indickým maharadžou. Jaké zklamání to pro něj bylo, když zjistil, že indická víza jsou jen obyčejný obdélníček :-D. I přes levnou cenu byl hotel luxusní a dokonce nám večeři přinesli na tácu až do pokoje.

Vyspávali jsme si až do půl desáté, a poté jsme se vydali na prohlídku města. Nejdříve naše kroky vedly k Ajmeri Gate, což je brána do růžového městečka (Pink City), jak se Jaipuru také přezdívá. Přezdívku si vysloužil díky tomu, že v 19. století město navštívil princ z Walesu a na jeho počest bylo celé město natřeno na růžovou barvu, která v některých částech jde vidět dodnes. Během naší návštěvy byla však bohužel „růžová část“ města v rekonstrukci. Další zastávka byla u městské věže Isar Lat, odkud by za daných okolností byl jistě krásný výhled na město, ale i věž se bohužel zrovna rekonstruovala. My v Jaipuru ale chtěli hlavně navštívit observatoř Jantar Mantar a ta se naštěstí neopravovala. Leží zde největší sluneční hodiny na světě. Wow! Díky tomuto obrovskému přístroji dokázali tehdejší astrologové určit přesný čas, předvídat pohyb hvězd či dokonce předvídat příchod monzunů. Tehdejší maharadža si podle něj nechával sestavovat horoskop. Hned vedle Jantar Mantar se nachází City Palace, který nás však nijak extra nenadchl. Dále jsme pokračovali k chrámům Gatore Ki Chhatriyan, což je velký chrámový komplex. Každý chrám jsme si mohli prohlédnout i zevnitř. Některé z nich byly dokonce i dvou či více patrové a my si na ně mohli vylézt a mít tak z vršku výhled po celém komplexu. Nádhera! Vzhledem k tomu, že to není moc známá turistická atrakce, vstup byl pro nás stejný jako pro ostatní Indy – pouhých 30 rupií (10 Kč). Zatímco na známějších památkách mohl být vstup pro nás klidně i 30x dražší než pro místní (např. Taj Mahal – místní 30 rupií / 10 Kč, cizinci 1000 rupií / 330 Kč). Nad komplexem se rozprostírala obrovská pevnost Nahargarh, která nám nápadně připomínala Velkou čínskou zeď. Náš tuk-tukář nám nabídl, že nás vezme do jakési sloní rezervace. Neměli jsme sice v plánu jezdit na slonech, ale souhlasili jsme. Přivítal nás zde mladý Nepálec, který nám něco málo řekl o svých slonech. Vyfotili jsme se s nimi a již jeli zpátky do hotelu. K večeru jsme si ještě šli projít uličky. Dali jsme si výborný ananasovo-limetkový džus a pozorovali životy místních. Již v Dillí jsme si všimli, že mezi Indy (a to hlavně u těch starších) frčí zrzavá barva vlasů. Poprvé se nám nechtělo věřit svým očím. Nemyslím si, že by jim to moc slušelo, ale asi je to pro ně běžné :-D.

Další den ráno jsme si dali výbornou snídani na nově postavené střešní restauraci. Dále jsme zašli do nedaleké lékárny pro léky a rehydratační nápoj. Musím říct, že mi ihned zabraly. Okamžitě mě zbavily křečí a bolestí. Hurá! První památkou, kterou jsme navštívili, byl Monkey Temple. Uvnitř chrámu bylo několik opiček, které jsme krmili ořechy, jež jsme koupili při vstupu do chrámu. Úžasný zážitek! Cestou z chrámu jsme viděli domorodce, který vlastnil šesti nohou krávu. Wow! Narodila se nějaká zmutovaná a kromě čtyř normálních nohou jí narostly ještě dvě z boku na jakémsi výrůstku nad zadnicí. Dále jsme se přemístili k vodnímu paláci Jal Mahal. Leží uprostřed jezera a dovnitř se nechodí, takže jsme si udělali pouze fotku z pevniny. Odtud jsme se vydali do 11 km vzdáleného města Amber, kde jsme navštívili stejnojmennou pevnost. Cestou jsme se ovšem zastavili ještě u zajímavého chrámu Hanuman, který nám padnul do oka, a to proto, že nás upoutala obrovská socha člověka s opičí hlavou. Pak jsme již pokračovali dál. Pevnost se nachází na vrcholku kopce, kam jsme museli v tom vedru vyšplhat. Ale stálo to! Pevnost byla obrovská a nádherná! Skládala se z velkého nádvoří, několika staveb v několika patrech a krásné zahrady. Strávili jsme zde asi 3 hodiny! Cestou zpět jsme samozřejmě rozdávali selfíčka, jak jinak :-D. Z Amberu jsme se vrátili zpátky do Jaipuru a zakončili den návštěvou Chrámu větrů. Ještě jsme zajeli na nádraží, abychom koupili lístky na zítřejší vlak do Udaipuru.

Následující den nás čekal přesun do Udaipuru, rovněž ve státě Rajasthan. Cestou jsme stáli asi půl hodiny v poli. Říkali jsme si, že budeme mít zase zpoždění, ale naopak – přijeli jsme dokonce dříve. Ubytovali jsme se v útulném levném hotelu, a zašli se naobědvat do jedné střešní restaurace. Nádhera! Ze střechy jsme měli rozhled na celé městečko a jezero. V Udaipuru bylo také příjemné počasí. Ihned jsme se do něj zamilovali :-*, a to jsme teprve přijeli. Po jídle jsme se šli projít. Zašli jsme k jednomu místnímu ghátu. Neznám, a ani jsem nenašel, přesný význam slova ghát, ale je to něco jako část břehu řeky nebo jezera. Sedli jsme si zde a pozorovali místní. Někteří se koupali v jezeře Pichola, jak se jezero jmenovalo, jiní v něm prali oblečení, další se v něm myli atd. Po krátkém odpočinku jsme se dále procházeli uličkami. Byly čisté a sem tam se po nich prošla nějaká kráva, které se zde volně pohybovaly, tak jako ve všech indických městech. Navštívili jsme i jeden hinduistický chrám, kde se opět hrálo a zpívalo. Až do večera jsme se procházeli městem a na večeři jsme si zašli znovu do střešní restaurace.

Další den ráno jsme vyrazili na prohlídku City Palace. Byl veliký a jeho prohlídka byla udělaná ve stylu muzea. Uvnitř se nacházely šipky, kudy se máme pohybovat. Některé místnosti a pokoje byly zrenovované a bylo nám ukázáno, jak se zde tehdy žilo. Strávili jsme zde asi dvě hodiny. Byl to ten nejkrásnější palác, co jsme zatím viděli. Odtud jsme zašli k jezeru Pichola, kde jsme si zaplatili projížďku na lodi. Byla to paráda! Po projížďce jsme navštívili překrásnou zahradu s vodotrysky, která se nacházela na opačné straně města. Celou jsme si ji prošli a strávili tu nějakou tu hodinu. Cestou zpět jsme se zastavili ve skvělé restauraci a dali si to nejlepší indické thali, jaké v Indii připravují. Zbytek dne jsme strávili na ghátu. Večer jsme si v jedné střešní restauraci, kterou jsem cestou vyhlídl, objednali nádherný hamburger a pizzu. Alespoň tedy na obrázku tak jídlo vypadalo. Ve skutečnosti můj hamburger samozřejmě neobsahoval flák šťavnatého hovězího a zeleninu a mamčina pizza nebyla nadýchaná a plná sýra :-D. Ale i přesto nám chutnalo, i když vše bylo „po Indicku“. Ze střechy jsme pozorovali také západ slunce. Udaipur se stal jednou z mých oblíbených destinací a to díky dobrému počasí, čistým uličkám a skvělé atmosféře. A protože se nám ve státě Rajasthan tak strašně líbí, opět měníme naše plány a zůstáváme déle, jen se přesuneme více na západ. Poprvé vyzkoušíme dopravu místními autobusy, neboť do Jodhpuru, kam se chystáme, nevedou z Udaipuru vlakové koleje :-).

Jantar Mantar, Jaipur / Indie

Následující den brzy ráno jsme vyrazili na autobusovou stanici. Autobus byl již připraven na místě a vypadal útulně. Pro dálkové cesty zde byly dokonce i lůžka na spaní. My jsme si vybrali místa na sezení a mohli vyrazit na cestu. Ze začátku bylo v autobuse příjemně, jen to trošku drncalo. Avšak čím víc jsme se přibližovali k Jodhpuru, tím větší bylo vedro a cesty méně kvalitní. Cesta se nám neuvěřitelně táhla. Přitom když jezdíme vlaky, přijde nám to v pohodě. Asi to bylo tím vedrem. Po sedmi hodinách jsme konečně dorazili do Jodhpuru. Tentokrát jsme se nenechali zavézt do libovolného hotelu, ale měli jsme tip z Udaipuru.

Po ubytování jsme se ještě najedli v nějaké restauraci a poté si šli prohlédnout trhy na náměstí. Také jsme zde navštívili hodinovou věž, která stála v jeho středu. Nějaký dědeček šel s námi a vždy nám ukázal, co si máme vyfotit. Na jeho přání jsme tedy nacvakali desítky fotek. Když jsme došli až do věže, nechtěl po nás žádné peníze. Jediné, co po nás chtěl, bylo, abychom si jej vyfotili s jakýmsi papírem, na němž bylo anglicky napsáno, že pochází z rodiny, která jako jediná ví, jak správně nastavit hodiny, aby fungovaly. Na druhé straně byla klíčová slova, pod kterými je možno dohledat věž na Googlu :-D.

Po prohlídce jsme se vrátili zpátky na trhy. Navštívili jsme jeden obchůdek s čajem. Majitel nám dal dokonce i ochutnat. Zkusili jsme kolem čtyř druhů čajů a všechny byly výborné! Vybrali jsme ty nejlepší a koupili si je. Dokonce jsme vzali i jeden ledový čaj. Byl s příchutí melounu a jeho příprava je mnohem jednodušší, než klasický sypaný čaj. Do ledové vody se přidá pár lžiček čaje, ten se poté jen promíchá a ihned se může podávat. Trhy jsme si procházeli až do večera.

Minulou noc jsme se vůbec nevyspali! Během noci bylo neuvěřitelné vedro a větrák, který jsme měli na pokoji, jej na nás pouze vířil. Musel jsem si dát i ledovou sprchu, ale to byla úleva jen na pár minut. Uff... Doufali jsme, že ráno už bude lepší počasí, ale nestalo se tak. Den jsme začali nákupem vlakových jízdenek do Kalkaty. Za dva dny nás měla čekat dlouhá 32hodinová jízda v lůžkovém vlaku až na druhou stranu Indie, do státu Západní Bengálsko. Už jsem se nemohl dočkat! Poté jsme odjeli do pevnosti Mehrangarh. Cestou jsme se ovšem ještě zastavili na tržišti, pozdravit se s majitelem krámku s čajem, který nás i dnes jedním výtečným pohostil. Pak už naše kroky vedly do pevnosti. Vstupné bylo ohromné! Dokonce se platilo i za mě (zatímco na ostatních místech měly děti vstup zdarma) a za foťák (který se taky dosud nikde neplatil)! Pevnost sice byla hezká, ale za tu cenu jsme od ní očekávali mnohem více.

Po prohlídce jsme se vrátili na hotel a dali si ledovou sprchu, protože jsme se v tom ohromném vedru ihned zpotili. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali k paláci Umaid Bhawan. Kdysi zde žil jakýsi maharadža, ale dnes je v něm muzeum, restaurace a hotel. Jedna noc v hotelu stojí 30 000 rupií, což je v přepočtu cca 10 000 Kč. Na indické poměry je to hotel pro milionáře. Odtud jsme pokračovali do parku, kde se měli vyskytovat hulmani. Hned u vstupu jsme je viděli a nějakou dobu pozorovali. Jedno mládě si s mamkou hrálo na schovávanou. Dlouhou chvíli se na sebe koukali, ale jakmile na něj mamka zamířila objektivem, zakrylo si tlapkami oči :-). Kromě hulmanů bylo v parku i několik krásných chrámů. Všechny jsme si prohlédli a vydali se zpátky na hotel. Cestou jsme se ještě stavili v mezinárodní restauraci, kde jsme si dali špagety. Bylo na nich jasně poznat, že byly z konzervy :-D. Po návratu na hotel se mamce udělalo špatně. Měla teploty, zimnice a zvracela. Majitel hotelu nám sdělil, že je to pravděpodobně otrava jídlem. Prý si nikdy mimo sezónu nemáme dávat mezinárodní jídlo, protože je uděláno z konzerv, které mohly být měsíce na slunci. No, pro příště budeme vědět.

Přes noc jsme se opět nevyspali. Vedra v Jodhpuru byla hrozná. Troufnu si říct, že i nejhorší v celé Indii. Protože se mamka cítila špatně i ráno, celý den, až do večerního odjezdu, jsme zůstali na pokoji. Naštěstí jsme vše stihli v předchozích dnech a o to nej z Jodhpuru jsme nepřišli. Odpočinek mamce prospěl a do večera se z toho dostala.

Ještě před odjezdem jsme na trhu za směšnou částku nakoupili kilo čerstvého manga a banánů. V obchůdku jsme dále koupili chipsy a oplatky, abychom měli ve vlaku co mlsat. Do Kalkaty jsme opět jeli klimatizovanou třetí třídou, jen s tím rozdílem, že místo židlí byly lůžka. Na pravé a levé straně v přední části byly dvě postele plus jedna sklápěcí, která byla uprostřed. Během noci se zavěsila o horní postel a přes den se sklopila a sloužila jako opěradlo pro spodní postel, která mohla také sloužit jako sedadlo pro tři lidi. V zadní části byly dvě postele pod sebou, přičemž z té spodní se daly udělat dvě sedadla. Celkem tedy 8 postelí nebo 8 sedacích míst. Člověk by si při takovémto popisu myslel, že jsme museli mít hodně málo místa, ale mě to přišlo pohodlné. Spalo se zde dobře. Já byl úplně nahoře a mamka naopak úplně dole. Dokonce zde byly i zásuvky na nabíjení. Každý jsme měli svůj polštář, deku a čisté povlečení. Díky silné klimatizaci zde byla v noci celkem zima. Na zastávkách vlakem procházeli prodavači, kteří nabízeli jídlo či drinky. Dokonce bylo skoro všude pokrytí mobilními daty, takže jsem se rozhodně nenudil. Cesta mi uběhla rychle.

Do Kalkaty jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním. Nejdříve jsme se báli, že zastávku prospíme, ale vlaková služba přišla rozsvěcovat světla a budit nás, že se blíží cílová destinace. V Kalkatě nás přivítalo obrovské nádraží. Nevěděli jsme, kde je východ, tak jsme šli za davem, až jsme se nakonec z nádraží nějak vymotali. Další věc, která nás překvapila, byla, že na ulici nebyly skoro žádné tuk-tuky. Všude byly jen žluté taxíky, jako pozůstatek britské kolonie. Ceny ovšem odpovídaly cenám tuk-tuků.

Památník britské královny Victorie, Kalkata / Indie

Po ubytování jsme se vydali na prohlídku města. Náhodou jsme dokonce objevili i KFC! Měli zde reálné kuře! Bylo to první maso, co jsme jedli v Indii. Konečně! Po pořádném jídle jsme pokračovali v prohlídce města. Přišli jsme k mostu Howrah, kde byla šílená doprava. Neměli jsme šanci se dostat na druhou stranu cesty, takže jsme to vzali oklikou. Procházeli jsme kolem jakési vedlejší cesty, která ovšem místním sloužila jako kanalizace. Byl zde traktor s přívěsem, jenž byl naložený výkaly, ve kterých se prohraboval jakýsi Ind a shrnoval náklad na cestu. Vše vlastníma holýma rukama. FUJ! Mezi tím se procházely krávy. Byl to neuvěřitelný smrad! Dokonce ani někteří místní to nezvládali, natož my. Chtělo se mi zvracet. Museli jsme co nejrychleji přeběhnout kolem. A v tom největším hnusu mamku požádaly nějeké Indky o selfie :-D. Nakonec se nám podařilo dostat se na druhou stranu a most si tak vychutnat v plné své kráse.

Zde jsme si stopli taxíka a přes menší památky dojeli až k Victoria Memorial, což je památník britské královny Victorie. Byl postaven ve 20. století, když byla Kalkata britskou kolonií. Wow! Byl nádherný a obrovský. Kolem něj byla také rozlehlá zahrada, kterou jsme si celou prošli. Pak jsme chtěli navštívit chrám Kali, avšak v Kalkatě jsou dva s tímto názvem. Taxikář nás tedy vyhodil před jiným, než jsme měli v plánu. Než jsme se nadali, ujal se nás nějaký hinduista, mluvící velmi dobře anglicky, a provázel nás po chrámu. Učil nás jejich modlitby a dokonce nám uvázal jakési náramky kolem ruky a nakreslil tečku na čelo :-D. Už se pomalu schylovalo k večeru, takže jsme se navečeřeli a vrátili zpátky na hotel.

Následující den ráno jsme zajeli na nádraží koupit lístky do Varanasi. Sotva jsme vešli do podchodu, přes který se vchází do nádraží, vrhl se proti nám ohromný nával Indů. Pravděpodobně jsme zrovna přišli v čas, kdy místní dojíždějí do práce. Bylo to, jako by se na nás valila voda. Na jednom místě jsme stáli asi 10 minut, než jsme se v tom naučili sami pohybovat. Šílené :-)! Měli jsme v plánu koupit lístky na následující ráno, ale již nebyly k dispozici. A tak jsme se museli spokojit s jízdenkami na večer. Hoteliér trval ovšem na tom, že musíme přesně dodržet check-out. Netušili jsme, co budeme celý ten den dělat, ale rozhodli jsme se, že to budeme řešit až zítra.

Na dnešek jsme měli naplánovanou prohlídku chrámu Belur Math. Jeli jsme zde autobusem. Chrám byl 7 km vzdálený a cena byla pouhých 8 rupií (ani ne 3 Kč). Na druhou stranu jel autobus těch 7 kilometrů jednu a půl hodiny. Což jsme nečekali a dojeli zrovna v době, kdy byl od poledne uzavřen a otevíral se až v 16 hodin. Měli jsme smůlu jako tehdy v Dillí. Avšak na rozdíl od Dillí, v blízkosti chrámu nebylo nic zajímavého, a přece kvůli 2,5 hodinám nebudeme jezdit zpátky. A tak jsme si vyhlédli malé čisté nádraží a natáhli se na zem a relaxovali.

Chrám byl naštěstí nádherný a stál za to. Byl zde sice striktní zákaz focení, ale porušovali jej všichni, takže jsme nebyli výjimkou. Dokonce si zde s námi dělala selfie jedna rodinka. Byla z nás tak nadšená, že si nás i natočila na video a chtěla, abychom s nimi dělali rozhovor :-D. Po prohlídce jsme se přepravili lodí za 10 rupií (cca 3 Kč) k dalšímu chrámu. Plavili jsme se asi hodinu. Nacházel se zde nádherný chrámový komplex Dakshineswar Kali. Vyfotili jsme si jej ze všech světových stran, kromě čelní strany. Z té byl zákaz focení a museli jsme odevzdat foťák a mobily. Ty nám potom za pár rupií uschovali a po prohlídce vrátili. Na zpáteční cestu jsme si chytli tuk-tuk, který nás hodil na autobusovou zastávku, odkud jsme odjeli zpět k hotelu. Cesta byla naštěstí asi o polovinu rychlejší, možná díky slabšímu provozu přes večer.

Další den jsme hotel opustili v 8:15 podle check-outu. Hoteliér stále čekal, že se vrátíme zpátky a zaplatíme si další den, i když noc nevyužijeme, protože budeme mít problém se pohybovat s batohy po městě a nebudeme mít co dělat. My však měli již vymyšlený program. Sedli jsme na autobus a odjeli do tzv. Science City, což je centrum vědy a techniky. Něco jako Velký a Malý svět techniky v Ostravě-Vítkovicích. V budce na prodej vstupenek jsme se dohodli, že si zde uschováme batohy a poté je vyzvedneme.

Celý areál Science City se skládá z velké zahrady a několika budov. Každá byla zaměřena na jinou oblast techniky. Prošli jsme si každou z nich a žasli jsme! Něco tak úžasného bychom mohli mít i v Česku! V první budově byly různé optické klamy a atrakce na vyzkoušení, jako např. výroba elektřiny jízdou na kole nebo výroba tornáda. Po prohlídce jsme zašli do 3D kina. Sice jsme ničemu nerozuměli, protože vysílání bylo v hindu a nebyly ani anglické titulky, ale přesto jsme si promítání užili. Z děje se dalo pochopit, o co jde. Ocitli jsme se v britském přírodovědném muzeu, kde exponáty oživly, a my jsme mohli sledovat zvířata, která vypadala jako reálná. V této budově se také nacházela přednáška o vesmíru. Opět jsme nerozuměli ani slovo, neboť i zde bylo představení jen v hindu, ale přesto to byla nádherná podívaná. V tmavé místnosti visela koule, na kterou se promítaly obrazy planet.

Science City, Kalkata / Indie

Poté jsme se přesunuli do další budovy. Byla největší ze všech a také nejlepší! Začali jsme horním patrem. Zde byl obrovský kruhový prostor. My byli uprostřed a všude kolem nás byly 3D modely pravěkých lidí. Od opic až po homo sapiens sapiens. Během toho se v pozadí na obrovském plátně promítalo video o evoluci. Úžasný zážitek! Pak jsme sešli o patro níž, kde se nacházela ta nejodbornější část. Bylo zde doslova vše. Od starověké matematiky a astrologie, přes moderní matematiku a kvantovou fyziku až po medicínu a mnohem více! A vše v angličtině! Ještě že jsme měli volný celý den. Nakonec jsme byli neuvěřitelně vděční za to, že ranní vlakové jízdenky již nebyly k dispozici. Shlédli jsme i film o magnetické resonanci, který tentokrát obsahoval anglické titulky. Z oblasti medicíny zde bylo vysvětleno fungování různých lidských orgánů, z oblasti fyziky zase zajímavosti o světle a atomech atd. Vše bylo propracované! Poté, co jsme si vše prohlédli, jsme pokračovali dál. Usadili jsme se do jakýchsi vozítek a projížděli jsme od druhohor až po čtvrtohory. Viděli jsme hýbající se modely dinosaurů až po modely různých savců (např. mamutů). Celou návštěvu centra jsme završili jízdou v lanovce nad celým areálem. Líbilo se mi zde a musím říct, že to bylo lepší než Velký svět techniky u nás.

Vyzvedli jsme naše bágly a odjeli autobusem na nádraží. Ještě jsme se navečeřeli v našem vyhlídnutém KFC a vydali se opět spacím vlakem do Varanasi ve státě Uttar Pradesh. Noc ve vlaku nebyla tentokrát tak klidná jako předtím, jelikož někdo stále rozsvěcoval, mluvil a telefonoval. Do Varanasi jsme dorazili přesně na čas. Šli jsme si rovnou koupit lístky do naší další destinace – do Khajuraha. Ale údajně se zrovna opravovaly koleje, museli jsme tedy koupit lístky do Satny a odtud pokračovat autobusem.

Ubytovali jsme se v hotelu se střešní restaurací. Vlastnila jej jedna napůl indická a napůl japonská rodinka – Ind se oženil s Japonkou a rozhodli se, že zůstanou zde v Indii. Žili zde i jejich dvě děti. Po ubytování jsme se do ní šli najíst. Kolem 16hodin jsme se vydali na prohlídku města. V hotelu se nám jeden zaměstnanec nabídl, že nám bude dělat průvodce. Povyprávěl nám spoustu zajímavostí a vzal nás k nejbližšímu ghátu. Ve Varanasi se nachází posvátná řeka Ganga, díky níž je samotné město proslaveno. Pravidelně se na jejích ghátech provádějí různé posvátné ceremoniály a spalují mrtvoly.

Každý hinduista si přeje před smrtí odjet do Varanasi a nechat se zde na ghátu spálit. Ne každý však na to má peníze. Na hlavním spalovacím ghátu blízko řeky je spalování nejdražší, platí se za dřevo a za samotné místo. Chudší se nechávají spálit dál od řeky. Ti, kteří nemají vůbec peníze na dřevo, se nechávají spálit v plynové nebo elektrické spalovně, kterých je podél řeky postaveno několik. Úplně ti nejchudší se nenechávají spálit vůbec a jejich tělo je jen pohozeno do řeky, ale to je spíš výjimka. Od průvodce jsme se dozvěděli, že spalovací obřad není smutnou záležitostí. Schází se na něm rodina a její příbuzní, avšak mohou zde pouze muži, a to z toho důvodu, že při obřadu je zakázáno brečet a ženy mají slabší povahu. Věří totiž, že pláč znemožní duši v klidu odejít a poté se reinkarnovat. Hinduisté během svého života získávají dobrou nebo špatnou karmu a věří, že podle jejich karmy se poté propadnou o kastu níž nebo vystoupí výš. Hinduisté se dělí do pěti vrstev (kast) – nedotknutelní, dělníci, obchodníci a řemeslníci, válečníci a politici, kněží. Po spalovacím obřadu a poté, co členové rodiny vysypou jeho popel do posvátné řeky Gangy, je duše mrtvého připravena na nový život v nové kastě. Ve Varanasi se mj. také často pohybují tzv. svatí muži. Jsou to muži, již se vzdali veškerého svého majetku a peněz, aby nalezli klid a mír v duši. Žijí hlavně v Nepálu, ale i v Indii. Jsou v horách nebo blízko posvátných řek a chrámů. Žijí jen z toho, co jim dají ostatní. Společností jsou respektování a uctívaní, protože věří, že tito muži nenapravují karmu jen sobě, ale i ostatním. Bohužel v Indii se vyskytuje i spoustu podvodníků, kteří si na svaté jen hrají, a ve skutečnosti si jen snaží vydělat na turistech. My jsme však zahlédli i reálné svaté muže, kteří se koupali v řece a od nikoho peníze nevybírali. Jen si žili svůj klidný život.

S průvodcem jsme se pomalu procházeli po ghátech. Sledovali jsme život místních. Bylo šílené, jak se na spalovacím ghátu spalovaly mrtvoly, a na vedlejším se pralo prádlo a lidé se koupali. Dokonce jsme zahlédli místní, kteří se koupali s býky :-D. Byl to neuvěřitelný zážitek tohle všechno vidět na vlastní oči! Nemáme moc fotek ze spalování, protože je zde fotit zakázáno a jediný způsob, jak si vše zdokumentovat, je z lodi, kterou jsme měli naplánovanou až na později.

Při prohlídce nás stihl pořádný liják a písečná bouře, ale vše trvalo naštěstí jen pouhých 10 minut. Průvodce nás ještě vzal na místo, kde muslimové ručně šijí a zdobí sárí, což jsou indické oděvy pro ženy. Pak jsme se vrátili na ghát a zde jsme se s průvodcem rozloučili. Dal nám pár cenných rad a vysvětlil nám, jak se dostaneme zpátky do hotelu. Pomalu jsme se procházeli podél řeky, až jsme došli k tomu hlavnímu. Právě začínal ceremoniál Puja. Bylo to něco neuvěřitelného! Přišlo se podívat tisíce Indů! Místní zde hráli, zpívali a prováděli různé rituály. Je to obřad, při kterém se uctívá jeden z hinduistických bohů – ve Varanasi je to zrovna bůh Shiva. Celý ceremoniál trval asi dvě hodiny. Poté jsme se po hlavní cestě vrátili do hotelu.

Na další den jsme měli naplánovaný výlet do města Sarnath, kde se nachází buddhistické chrámy a stúpy. Jeli jsme zde tuk-tukem, který na nás následně i čekal. Začali jsme thajským chrámovým komplexem Wat Thai. Skládal se z velké krásné zahrady plné sošek různých Buddhů, chrámů a 15 metrů vysoké sochy Buddhy. Odtud naše kroky vedly k nedalekému buddhistickému archeologickému nalezišti. Kromě různých pozůstatků starých staveb se zde také nacházela obrovská a krásná stúpa Dhamek. Dále jsme pokračovali k buddhistickému chrámu Mulagandhakati Vihara, jenž měl opět krásnou a rozlehlou zahradu.

Ve městě jsme se pohybovali asi dvě hodiny a poté se vrátili zpátky do Varanasi. Nakoupili jsme nějaké čaje a vydali se opět pozorovat místní na ghátu. Tentokrát byl naším cílem velký spalovací ghát, kde se denně spálí přes 250 těl. Sedli jsme si poblíž řeky a pozorovali proces spalování. Na nosítkách vždy přinesli mrtvé tělo, třikrát jej ponořili do řeky, pronesli modlitbu a poté tělo připravili na spálení. Několikrát jej posypali i jakýmsi práškem, aby v plamenech nepáchlo. Sledovali jsme tyto obřady a procházeli se podél řeky až do večera. Večer jsme si jako sladkou tečku na závěr dne dali čokoládový milkshake. Sotva jsme jej dostali a napili se, málem jsme obsah hodili zpátky. Věděli jsme, že v Indii do pití přidávají sůl, ale až tak!? Naštěstí to nebyl záměr, kuchař si omylem spletl cukr se solí :-D. Následovaly milióny omluv a dokonce jsme dostali i vodu zdarma na vypláchnutí úst. Kuchař nám potom přinesl nový a tentokrát sladký vynikající shake :-).

Život na ghátech, Varanasi / Indie

Následující den jsme vstali už v pět ráno. Předchozí večer jsme si totiž objednali plavbu lodí po Ganze. Avšak loďař na nás asi zapomněl a nebyl na domluveném místě, a tak jsme si po chvilce čekaní nakonec vzali jiného. Naštěstí jich kolem bylo jako máku. Pomalu jsme se plavili od prvního až až k poslednímu ghátu. Je jich celkem 84. Na hlavním spalovacímu jsme tak mohli sledovat a fotit obřady. Úžasný zážitek! Cestou zpět loďař nahodil motor a my jsme byli do pár minut zpátky. Za pouhých 300 rupií (cca 100 Kč) jsme si dopřáli hodinovou projížďku po Ganze. Až do večera jsme opět relaxovali na ghátech. Pokecali jsme i s jedním místním. Zeptal se nás, jestli takto u nás také pálíme mrtvé :-D. Dokonce jsme zde viděli i dívku – které na obřadech ovšem nebývají -, ta však nezvládla odnést zesnulého a s pláčem se zhroutila. Manžel ji pak musel vyvést a poté se dále pokračovalo. Stejně jako Udaipur, tak i Varanasi se stalo jedním z našich oblíbených měst, odnesli jsme si spoustu zážitků a dojmů, na které nikdy nezapomeneme :-*.

Další den po snídani jsme provedli check-out a z nádraží odjeli klimatizovaným lůžkovým vlakem do naší další destinace – do Khajuraha. Nejprve jsme kvůli uzavřeným kolejím vystoupili v Satne. Zastavil nám jeden taxikář a ten nám za 500 rupií nabídl odvoz svým AC taxíkem až do 125 kilometrů vzdáleného Khajuraha. Jede zde totiž také, tak nám nabídl, že nás za levnou cenu přibere. Takové štěstí! Jinak bychom museli jet autobusem s přestupem a cesta by trvala déle a vyšla by nás pouze o 20 rupií levněji. Těsně před Khajurahem nás potkala dopravní zácpa. Dozvěděli jsme se, že v úzké uličce, jediné, co vede do města, byl před námi převrácený kamión. Museli jsme zde čekat asi 2 hodiny, než jej odklidí. Do cílové destinace jsme dorazili pozdě večer. Výběr hotelu jsme jako obvykle nechali na řidiči. Zavezl nás do jednoho, kde anglicky mluvila jenom jedna holka, která byla stejně stará jako já, takže jsme vše vyřizovali s ní :-D.

Ráno jsme se nasnídali v hotelu. Restaurace byla zatím v druhém patře, které bylo rozestavěno. Bydlela zde rodinka, která se o hotel stará. Zjistili jsme se, že v druhém patře bude později dalších osm pokojů, a že střešní restaurace bude až ve třetím patře, které zatím ještě nemělo položené základy. Po snídani jsme se vydali na prohlídku chrámů v Khajurahu, které jsou známé svými erotickými motivy. Celkem se tyto chrámy dělí na západní, jižní a dva východní. My jsme začali těmi západními. Cestou k nim jsme potkali jednoho Inda, který zaslechl, že se bavíme česky. Jmenoval se Golu a řekl nám, že má v Česku přítelkyni a že se učí mluvit naším jazykem. Dal nám telefonní číslo s tím, že mu máme později zavolat a že si s námi pokecá.

Chrámy byly překrásné! Z venku na nich byly vyobrazeny různé erotické výjevy a všechno se dodnes zachovalo. Jeden z nich se zrovna renovoval, takže šlo vidět, že se o ně starají. Strávili jsme zde asi dvě hodiny a poté kontaktovali Golu. Ten pro nás přijel na motorce. Pozval nás na čaj a zprostředkovali jsme videohovor s jeho přítelkyní ze Zlína. Po dlouhé době jsme zase slyšeli češtinu :-D! Dále jsme měli namířeno na jižní a východní chrámy. Golu se nabídl, že nás tam zaveze na své motorce. Tentokrát to již nebyl komplex, ale byly to jednotlivé chrámy. Opět nádhera! Odpoledne jsme již šli na hotel, protože se mamce udělalo zle. Pravděpodobně to bylo ze snídaně, která byla špatně tepelně zpracovaná. Dali jsme si omeletu, ale mamka dostala napůl syrová vajíčka, která ještě pravděpodobně ležela v tom vedru na slunci. Zůstali jsme tedy do konce dne na hotelu.

Druhý den ráno bylo už mamce dobře, a tak jsme se rozhodli navštívit vodopády Raneh. Avšak kvůli nízkému počtu monzunů byly letos vodopády vyschlé, takže jsme jeli o pár kilometrů dál, k přehradě Gangau. Zde již bylo vody dost, i když ne tolik, kolik v monzunovém období bývá. Prošli jsme se kolem celé přehrady a pozorovali místní rybáře. Byl s námi i průvodce, který nám ukázal tři zajímavé rostliny. První, když se zmáčkla, začala nádherně vonět. Prý se používá na masáže. Druhá ze sebe při rozmáčknutí vydala červenou – téměř nesmývatelnou – barvu – hennu, což je přírodní barvivo používané na barvení vlasů a na dočasné tetování. Pigmenty z henny se totiž spojí s buňkami na kůži a barvivo tak zůstane „nesmyvatelné“ na maximálně měsíc. Z třetí rostliny, kterou nám průvodce ukázal, se vyrábějí košíčky na jídlo. List se speciálně ohne a vznikne z něj pevná miska, do které se podává především samosa. Odtud naše kroky vedly k druhým východním chrámům, které jsme včera vynechali. Byly nádherné, ale ze všeho nejvíce nás asi zaujaly ty západní.

K večeru nás rodinka v hotelu pozvala na večeři. Povídali jsme si a jejich nejmladší dcera, Gayatri, vždy překládala. Dozvěděli jsme se i něco o jejich rodině. Gayatri měla ještě bratra v Nepálu, který se oženil se Španělkou, a zrovna tam byli na dovolené. Původně měla ještě 16letého bráchu, který ale před půlrokem zemřel. Byl to totiž tuk-tukář a nechal vyzkoušet jednoho turistu řídit jeho tuk-tuk. Turista však špatně nastartoval a vozidlo se celé převrátilo a její bratr bohužel zemřel. Kromě této smutné záležitosti jsme si však užili spoustu zábavy a jsme s nimi v kontaktu dodnes. Gayatri měla ještě navíc dvě sestry a ta nejstarší, které bylo 19, si mě chtěla vzít :-D. Rodinka nás pohostila u sebe doma plackami chapati a dokonce i masem!

Západní chrámy s erotickými motivy, Khajuraho / Indie

Následující den jsme měli odpoledne v plánu odjezd zpátky do Dillí. Naše cesta se pomalu ubírala ke konci. Ach, ta Indie ale rychle uběhla. Rozloučili jsme se s rodinou a vyrazili opět lůžkovým vlakem. Náš jazyk přišel opět někomu povědomý a my jsme se tak ve vlaku seznámili s jednou Polkou, která také cestovala po Indii. Dali jsme se do řeči a cesta nám tak uběhla rychle.

Ráno jsme se probudili v Dillí. Tentokrát jsme ovšem přijeli na jiné nádraží, a tak jsme se tuk-tukem vydali do nám již známé čtvrti. Vybrali jsme si nějaký náhodný hotel a ubytovali se. Jaká náhoda! Bydleli jsme ve stejném, jako naše známá Polka z vlaku :-D. Poté jsme se vydali na prohlídku zbylých památek, které jsme první dny v Indii nestihli. Zavolali jsme našemu známému Segalovi, ale ten byl bohužel na návštěvě u tety a cesta k nám by mu zabrala tři hodiny. Vzali jsme si tedy jiného tuk-tuka a vydali se na prohlídku Lotosového chrámu. Zvenku vypadá naprosto stejně jako opera v Sydney – velká bílá budova tvarem připomínající lotosový květ. Zevnitř však nevypadal až tak nádherně. Byly zde pouze dřevěné židle, jinak byl zbytek místnosti prázdný. Trochu to uvnitř vypadalo jako v nějakém kostele. Odtud naše kroky vedly ke Qutub Minar, což je 73 metrů vysoký minaret a je také největší v Indii. Poté jsme si procházeli uličky před hotelem a nakoupili nějaké suvenýry, které byly v pouličních stáncích za směšné částky.

Druhý den jsme vyklidili pokoj a dali si bágly na recepci. Byl to náš poslední den v Indii a už jsme neměli nic v plánu. Jenom jsme relaxovali a odpoledne jsme si zašli do jedné střešní restaurace. Wow! Byla položená velmi vysoko a byl z ní rozhled po celé naší čtvrti. Nádhera! V restauraci to bylo pohodlné a strávili jsme zde nějakou dobu. Po chvilce se strhl prudký liják, jaký jsme ještě v Indii nezažili. Právě začínaly monzuny, které se nám úspěšně celý měsíc vyhýbaly. Naštěstí byla polovina střešního prostoru zakryta sklem, takže jsme nezmokli. Rozhled na město bylo nádherné rozloučení s Dillí – a vůbec – s celou Indií.

Po osmé večer jsme se vydali na letiště. Tentokrát jsme letěli z Indie rovnou do Itálie. Avšak náš let byl odložen o hodinu a my jsme si špatně vypočítali čas, takže nám již žádný nezbyl na návštěvu Vatikánu.

Celé měsíční putování po Indii jsem si nesmírně užil. Opět jsem navštívil novou zemi a potkal novou odlišnou kulturu. Viděli jsme mnoho chrámů a paláců a seznámili se se spoustou nových lidí, se kterými jsme dodnes v kontaktu. Celkem jsme projeli šest států, vlaky najeli 5 828 kilometrů a našlapali 287 952 kroků, což činilo 216,5 km. Za měsíc jsme viděli dva nové divy světa a navštívili nespočet památek světového dědictví UNESCO. Po měsíci vegetariánské stravy jsme ztratili hodně na váze, ale i přes to jsme se vraceli naplnění dojmy a zážitky, na které nikdy nezapomeneme! Nejhlouběji do srdce se mi vryl Udaipur, který mne ohromil svou klidnou atmosférou a Varanasi, kde mě uchvátila řeka Ganga a rituály či obřady, jež se prováděly na jejích březích.

Zvládli jsme Indii, zvládneme už všechno! :-D

Tajemství cejlonského čaje

26. 6. 2017 - 23. 7. 2017

Jako každým rokem, tak i letos, jsme se vydali do zahraničí....

 Srí Lanka

Za kmenem dlouhokrkých žen a Rudými Khmery

8. 8. 2016 - 23. 8. 2016

Letošní dovolená se lišila od těch ostatních v tom, že jsme...

 Thajsko, Kambodža a Spojené arabské emiráty

Jarní prázdniny na Blízkém východě

6. 2. 2013 - 13. 2. 2013

Jak je již známo, letos jsme opět navštívili zahraničí. Tent...

 Spojené arabské emiráty

Odeslat komentář
Váš email nebude nikdy zveřejněn a nikomu poskytnut.
X
Vzkaz bude odeslán jako reakce na:
Komentáře (2)
  • Martina • 8. 3. 2019 18:37

    Moc krásně jsi to napsal. Máš talent na psaní a já si u toho krásně zavzpomínala. Tak jsi mě navnadil, že mám chuť nahodit bágl a někam vyrazit ????????❤

    • David Moškoř • 8. 3. 2019 18:39

      @Martina: Tak to jsem rád, kam to bude? :-D